Setkání žen napříč generacemi: To, co zažíváte vy, jsme zažívaly i my, jenom v jiných kulisách

Petra Drahanská je jednou z autorek zážitkově-pedagogického kurzu Mokoša. Ten se postupem let rozrostl až do současné podoby zapsaného spolku, pod jehož záštitou se koná programů hned několik – nejen pro dospělé ženy, ale i pro holčičky a dospívající dívky spolu s jejich maminkami. V rozhovoru s Petrou zazní nejen popis cesty, jakým se k podobě vícegeneračního setkání žen Mokoša dospělo, zazní také stopy léčivé ženské moudrosti, které jsou nedílnou součástí této cesty.

Mokoša je kurz zážitkové pedagogiky. Hodně stroze řečeno. Jak ho popsat ženám, které ho ještě neznají, které nevědí, o co se jedná?

Popsala bych ho jako velké překvapení. Dokážu si představit, že když se o Mokoše některé ženy poprvé dozvědí, zjistí, že to obnáší jet na šest dní jenom mezi samé ženy, může to pro ně být hodně náročné vstřebat a může je to také odrazovat. Vyvstávají pak otázky typu: Co já bych tam dělala mezi tolika babama tolik dnů?

A možná právě z té obavy, kterou jsme samy prožívaly, jsme si daly opravdu záležet na tom, aby byl celý program dobře vystavěný, aby měl nějakou myšlenku a koncepci, aby se třeba i střídaly různé typy aktivit a přitáhnul pokud možno co nejširší škálu žen.

Velké překvapení, o kterém jsem na začátku mluvila, pramení tedy z toho, jak je to nakonec celé příjemné, osvěžující, nabíjející až léčivé setkání.

Chtěly jsme dát prostor všem formám ženství

Když jsme program setkání připravovaly vždycky jsme došly k tomu, že je pro nás nejdůležitější, aby tam bylo místo pro všechny formy ženství, pro všechny možné úhly pohledu, jak se dá na toto téma dívat: ať už přes fyzickou stránku, protože žijeme v těle ženy, nebo přes dobový kontext, vlastní zkušenosti nebo vnitřní pojetí toho, co pro každou z nás téma  ženství znamená.

Stejně tak bylo důležité oslovit co nejširší škálu žen. Toho jsme se snažily dosáhnout především věkovou různorodostí účastnic, chtěly jsme, aby se programu účastnily ženy od 20 až do 100 let. To by byl ideální stav. Nejstarší účastnici bylo zatím 88 let.

Chtěly jsme také, aby to přitáhlo různé typy žen: jemné ženy, ženy z domácnosti, ale třeba i podnikatelky a manažerky. Jednou z účastnic byla dokonce i stavařka, která si vlastníma rukama postavila dům. Oslovit takhle širokou škálu žen je náročný úkol. Ale právě různorodost vnáší do takového setkání skutečnou sílu.

Setkání různorodých žen je obohacující pro každou z nich v procesu hledání sebe sama

Mokoša je tedy velkým překvapením z toho, jak obohacující je setkání různorodých žen, jak posilující může být při procesu hledání sebe sama a ujasňování si, kdo jsem já, co mi vyhovuje, jaké jsou jiné možnosti, jak se dají různé situace řešit, a to i z pohledu jiných žen. Zjistíte, jak určité situace řešily jiné ženy, jak prožívaly určitá období, i když mají jiný přístup k životu než vy a jsou jiné než vy. Z té pestré škály si můžete vybrat a nechat se inspirovat, aniž by vám někdo předkládal nějaká dogmata nebo návody.

Vyprávěla jsem o kurzu Mokoša mnoha lidem. Často se tvářili nedůvěřivě a vyjadřovali obavy z toho, že se jedná o nějakou „ezo akci“, která má ženám vymýt mozek, protože přeci není normální, aby se odtamtud vracely tak spokojené. V tom něco musí být! Setkala ses s tímhle pohledem taky? Jak bys jej vyvrátila?

Dokážu si představit, že hodně zavádějící může být už samotný název. Vznikl ale naprosto nevinně. Hledaly jsme nějaký symbol ženství v rámci našeho místopisného kontextu. ,. Žijeme na území, které dříve obývali Slované a ve slovanském panteonu byla první dochovanou ženskou bohyní bohyně – Matka země – nebo bohyně ženství Mokoša.  Proto jsme vybraly kurzu tenhle název.

V tu chvíli nás nenapadlo, že by to mohlo v někom vzbuzovat tyhle obavy. Opravdu v tom není vůbec žádná ideologie. Nejsme ani žádná slovanská sekta. A nikoho tam k ničemu nepřesvědčujeme.

Různorodý program založený na principu dobrovolnosti podporuje principy sdílení a vzájemného respektu

A jak bych vyvrátila tuhle obavu? Asi právě různorodostí skupiny žen, kterou se na kurz snažíme dostat, minimálně těmi věkovými kategoriemi. Pak také různorodostí programu a principem dobrovolnosti – když kterákoliv z žen řekne, že jí něco nevyhovuje a nebude to dělat, tak tu možnost samozřejmě má. I když, zatím toho ale nikdy nikdo nevyužil. Podstatou všeho je sdílení a vzájemný respekt.

Obrovskou sílu celému setkání dává přítomnost starších žen. To je ale zároveň něco, s čím nejvíc bojujeme, protože dostat je na takovýhle kurz není jednoduché. Když jsme organizovaly první ročníky, dotáhly jsme tam naše babičky, trochu s nadsázkou by se dalo říct, že jsme to udělaly, ať se jim to líbilo, nebo ne. Po našich babičkách přišly na řadu babičky našich kamarádek, pak kamarádek jejich kamarádek. Ale tenhle okruh babiček, které byly ochotné přijet, už se vyčerpal. Je pro nás těžké najít cesty k aktivním seniorkám nebo starším ženám, které by měly odvahu vyrazit úplně do neznáma, do skupiny nějakých žen, které neznají, a ještě k tomu s obavou, co se tam bude dít.

Potřebujeme vaše příběhy: Přítomnost starších žen dává setkání obrovskou sílu. Hledáme cesty, jak je oslovit, aby jich přijelo víc

Touto cestou bych moc ráda vzkázala všem ženám 70+ a 80+: Potřebujeme vaše příběhy. Potřebujeme vaši zkušenost. A budeme vděčné, když je s námi přijedete sdílet, protože to je prostě nejlepší cesta, jak se učit.

Možná by nebylo úplně od věci v tomto kontextu zmínit, že můžou přijet i se svými dcerami a vnučkami, že to mezigenerační setkání může být vícegeneračním i v rámci jednoho rodu.

To je to nejkrásnější, s čím se na kurzu setkáváme, když přijede žena s dcerou a vnučkou, tedy trojgenerace. Jednou jsme na kurzu dokonce měly i čtyřgeneraci – byla tam dcera, která měla dvouměsíční miminko, holčičku, přijela ještě s maminkou a babičkou. Byly tam tedy čtyři ženy. A bylo to neskutečně inspirující i pro ostatní účastnice. Často jim říkaly: Já vám tak závidím. Já si vůbec nedokážu představit, že by se mnou moje máma jela na takovouhle akci.

Na kurz jezdí i více žen z jedné rodiny, maminky, dcery a babičky, což inspiruje i ostatní ženy

Kurz je tedy velmi otevřený i v tomto ohledu. Ženy můžou přijet i se svými dcerami a babičkami, jedna z účastnic dokonce přijela se svou maminkou a tchýní. Nemusí se tedy jednat jen o rodovou linii, ale nejbližší ženy z rodiny. Zároveň to není podmínka. Prostor je jednoduše pro všechny možnosti. A čerpají z toho všechny ženy, protože ty, které přijedou v rodové linii, si často pochvalují, že dostaly prostor, ve kterém mohly otevřeně mluvit o věcech, o kterých by si jen tak doma u stolu nedokázaly promluvit, bez podpory té širší skupiny žen.

Pro ženy, které přijely samy a mají možnost tu linii vidět, je to také velmi podporující. Uvědomí si, že nemusejí házet flintu do žita, že to třeba nevyšlo tentokrát, ale příště se jim podaří vzít maminku alespoň na  setkání, které Mokoša jednou ročně pořádá pro všechny bývalé absolventky kurzů, které již proběhly.

Toto každoroční setkávání je pro nás také hodně důležité. Chtěly jsme sobě i našim účastnicím dát příležitost se potkávat i nadále, a vzniká tak komunita, do které se můžeme všechny vracet. Pro ty, které Mokoša zaujme to tedy nemusí končit pouze u jednorázového kurzu, ale v ideálním případě se stávají součástí silného společenství žen, které jim může zůstat už na celý život.

Na kurzu je možné zažít ještě jednu krásnou věc, o které se mnoho lidí může tak maximálně někde dočíst, a tou je léčivá moc ženského kruhu. Ta tkví právě v podpoře v těžkých chvílích, situacích a tématech. Je to taková ta léčivá podpora. I s tímhle záměrem jste kurz vytvářely? Nebo je to něco, co se ukázalo až při realizaci kurzu?

Vrací mě to zpátky k odpovědi na první otázku. I tohle bylo totiž jedno velké překvapení, se kterým jsme vlastně vůbec žádná nepočítala. Když jsme definovaly program, ptaly jsme se žen, na jaký kurz by chtěly jet, co by se tam mělo dít, aby to pro ně bylo zajímavé. A ony říkaly: Hlavně, abychom si tam odpočinuly, aby tam byla pohoda, aby nás nikdo nikde nehonil a abychom se nemusely v ničem babrat, abychom si to doopravdy užily, odpočinuly si a načerpaly energii.

Program jsme tedy koncipovaly tak, aby to byla skutečně podpůrná akce, program na podporu ženství. Jenže, co si budeme říkat, silné životní zkoušky a bolestivé příběhy v nás prostě jsou, ať se nám to líbí, nebo ne. A ve chvíli, kdy se vytvořila bezpečná a příjemná atmosféra, se otevřel i prostor pro to, aby tyhle věci začaly vylézat ven.

To ale nebyl náš cíl. Nechtěly jsme zneužívat bezpečí, které ženy cítily, k tomu, aby se z nich začala vyplavovat nějaká traumata. Na druhou stranu bylo vidět, že tuhle potřebu cítí. A našim největším překvapením bylo, že úplně stačilo to, že ta žena mohla říct, co potřebovala, ve chvíli, kdy to po ní nikdo nechtěl, ani z naší strany nebyl vytvářen žádný tlak ve stylu: Tak a teď si tady budeme povídat o tom, co koho bolí.

Pro ženy bylo léčivé to, že se mohly vypovídat někde, kde je nikdo nehodnotil a nepokoušel se je tlačit do nějakých řešení

Ženy měly najednou možnost se někde prostě jenom vypovídat. Věděly, že je za to nebude nikdo hodnotit. Nebyl v tom takový ten mužský princip hledání řešení. To muži dělají často, když ženy něco vyprávějí. Jejich vyprávění chápou jako pokyn k řešení, což ženy zablokuje ještě víc. Přirozenou reakcí těch žen na kurzu bylo to, že si vše jenom vyslechly, jenom přikývly. Mnoho z nich řeklo třeba pouze: Jo, to taky znám.

Způsobovalo to, že věci, které se tam otevíraly, se okamžitě touto cestou samy léčily, aniž bychom to dopředu nějak plánovaly. A možná je právě tohle odpověď na to, proč neskončilo jenom u jednoho kurzu.

Tohle je pro mě vlastně třetím překvapením, které se k Mokoše váže. Sama si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že mě to za těch deset let pořád ještě neomrzelo, že všechny, které se kolem Mokoši nějak motáme, znovu a znovu jedeme na kurz jako lektorky, které to sice celé vedou, ale odjíždějí vždycky obohacené. Přitom se jedná o stále stejný scénář, program se opakuje, kurz je daný a neměníme ho. Ten efekt, který vytváří léčebná atmosféra skupiny, ta léčebná síla, je tam prostě pro všechny a všechny z ní čerpáme.

Kdyby ses na vše měla podívat ryze prakticky. Jaké typy aktivit na kurzu jsou? Říkala jsi, že to není nic fyzicky náročného, že program je spíš „odpočinkový“. Jak to tedy probíhá?

Relativní pohoda kurzu vyplývala ze skladby účastnické skupiny. Bylo jasné, že tam, kde budou osmdesátileté dámy, potřebujeme vystavět program tak, aby ho byly všechny schopné fyzicky i psychicky zvládnout. Zadáním byl navíc pohodový a podpůrný program. Aktivity jsme tedy volily podle tohoto klíče a střídaly různé tipy činností, ať už fyzických, mentálních, emočních, pohybových, rozjímajících… a tak dále.

Každá žena najde dveře, které ji vpustí do jejího vnitřního prostoru, kde se potká sama se sebou, v jiné fázi programu

Vždycky jsme zvolily nějaké téma, které jednotlivou aktivitu uvozuje. Témata souvisela s tím, jak se dívat na ženství, právě třeba z pohledu fyzického prožívání svého ženství, z pohledu rodiny, ve které se žena narodila, z pohledu doby, ve které žije, z pohledu očekávání společnosti od role ženy jako takové.

Program je tedy nakombinovaný z různých typů aktivit a různých úhlů pohledu, jak je možné se na ženství dívat. A je velmi jemný, jednotlivá témata spíš jen naťukává. A je velmi zajímavé sledovat, v jaké fázi ta která žena najde dveře, které ji vpustí do jejího vnitřního prostoru, kde se najednou potká sama se sebou.

Je něco, co bys ráda dodala na závěr?

Nevím, jestli je to jenom moje osobní téma, nebo je to součást toho obrovského daru, který přichází s  každým kurzem, potažmo s celou komunitou žen, která díky kurzům vzniká. Nedávno jsem si uvědomila, že kdyby nic jiného, kurz Mokoša může dát ženě zažít pocit, že v tom prostě není sama, že všechny otázky, nejistoty, radosti, úspěchy i obavy má s kým sdílet, a to bez potřeby to všechno řešit nebo hledat řešení. Má prostě možnost získat podporu prostřednictvím spolusdílení, spolupochopení nebo jen díky přikývnutí nebo pohledu, pohybu ramen, kterými je řečeno: Ano, známe to. Nejsi v tom sama.

Máš právo se tak cítit.

A taky to, že na určité úrovni se naše ženské úkoly a zkoušky opakují, jen mají jiné dobové kulisy. A každá z nás svým životem vytváří další novou cestu, jak k nim lze přistoupit. Bylo by škoda nemít možnost se o tyto zkušenosti dělit a vzájemně se tak inspirovat.

Rozhovor s Petrou Drahanskou vedla Kristýna Maková.