Otevřený dopis všem desetiletým holčičkám a náctiletým slečnám

Na jaře 2017 jsem na tomto setkání měla možnost poznat vzácné ženy starší generace, důstojné ženy sedmdesátnice a osmdesátnice a čerpat z jejich moudrosti. Některé z nich dnes mohu nazývat svými přítelkyněmi a za to jsem Mokoše neskonale vděčná.

Víkendové podzimní setkání mi umožnilo čerpat také z moudrosti generace mladší. Vlastně by to klidně mohly být moje desetileté dcery… ale pěkně popořádku.

Poslední říjnový páteční večer se nesl v duchu posvátného poradního kruhu, který hledal odpověď na otázku, co mezigenerační setkání přináší a jakou roli má v současné době.

Odpovědi napříč generacemi žen byly v mnohém podobné a v mnohém vysvětlující – všechny jsme zjišťovaly, že jsme si navzájem daleko blíž, než si myslíme.

Skrze mluvčí jednotlivých dekád jsme odhalovaly, že ať už je nám deset, dvacet, třicet nebo padesát, zakoušíme dost podobnou nejistotu v tom, kdo jsme, kam směřujeme, jestli to, co děláme, je dost dobré a jestli jsme v pořádku takové, jaké jsme, abychom ve finále v šedesáti a sedmdesáti našly klid, jistotu a stabilitu a zjistily, že všechny pochybnosti byly zbytečné…

Chtěla jsem vyjádřit respekt a úctu děvčatům generace „deset plus“, za to s jakou odvahou poradní kruh zahájily a jak otevřeně nám všem ostatním daly nahlédnout do jejich citlivé duše, pochybností, které aktuálně zaměstnávají jejich mysl, strachů z budoucna a z toho jestli budou přijaty.

Jejich slova mě vrátila do momentu, kdy jsem tyto jejich pochybnosti sama v sobě měla. Kdy jsem vlastně v celém tom druhém desetiletí svého života zažívala ty momenty, kdy mi dospělí kolem mě (především rodiče a učitelé) dávali najevo, že jsem jenom malej sopel, ať se nevyjadřuju, že se mě nikdo neptal, ať s takovýma blbostma neotravuju, že o životě ještě nic nevím, že si myslím, jak jsem strašně velká a přitom se chovám jako dítě, že o tom (čemkoliv) se se mnou vůbec nebudou bavit, že na to (v podstatě na cokoliv) mám ještě dost času atd. A uvědomila jsem si, že to, co je v těchto hluboce zakořeněných vzkazech z minulosti tak zraňující, je ta neúcta a nerespekt mých vlastních myšlenek, mého názoru, mé osobnosti, mě samotné jako celku, kterou mi tím dospělí projevovali.

Považovala jsem za moc důležité těm mladým slečnám vyjádřit podporu a uznání za jejich odvahu postavit se za svůj vlastní hlas, naslouchat mu a snažit se mu porozumět.

Jenomže když na mě přišla řada, v polovině se mi zlomil hlas a nebyla jsem schopná doříct to, co jsem měla na srdci. Tak z mého sdělení zbylo jen „Nejste malí soplové.“ A já bych to tímto otevřeným dopisem chtěla napravit a myšlenku dokončit.

Víte, já sama zatím děti nemám, ale jednou mi taky bylo deset, třináct, patnáct… a sama jsem pořádně nevěděla, kdo jsem a co se sebou a ještě jsem k tomu nabyla dojmu, že je se mnou asi cosi špatně a že je to vlastně všechno moje chyba. A jasně že zjišťuju, že to není jenom můj případ a že takových je nás spousty.

A tak bych vám chtěla vzkázat, ne jako máma, ale jako vaše o dvacet, o patnáct let starší kamarádka toto:

„Milá desetiletá, milá náctiletá,

…nejsi malej sopel. Jsi unikátní bytost, která si zaslouží stejný respekt a úctu (ke svým myšlenkám, názoru, osobnosti taková jaká je) jako kdokoliv jiný a starší.

Máš přesně tolik zkušeností a víš o životě přesně tolik, kolik jsi za ty své roky mohla nasbírat.

A tím pádem jsi úplně v pohodě.

Nedovol, aby tvou životní zkušenost kdokoli zpochybňoval

Nedovol, aby se tvé životní zkušenosti kdokoliv vysmíval. Tvoje životní zkušenost je totiž stejně hodnotná jako ta jeho.

Pokud máš co říct, hlas se o slovo a nenech se odbýt.

Pokud tě něco zajímá, ptej se a nenech se odbýt.

Nedovol, aby tě neslyšeli.

Ať už jsi součástí rodiny nebo jiného společenství, nejsi její méněcennou nebo nedostatečnou součástí. Připomínej dospělým, že tvoje místo je stejně hodnotné jako to jejich, pokud na to právě zapomněli.

Pokud o tobě někdo mluví nebo rozhoduje a pokud ti tvrdí, že se do toho nemáš plést nebo že je obtěžuješ, pokud předpokládají, že nic z těch dospěláckých vážných témat nechápeš … připomínej jim, že jsou vedle jak ta jedle. Že tam jsi, vidíš, slyšíš, cítíš, týká se tě to.

Úcta a respekt nejsou záležitosti, které se pojí ke vzrůstajícímu věku, ale k tomu, že jsme lidské bytosti.

Uznání a laskavé chování si zasloužíme všichni. A já jsem moc vděčná mokošímu setkání za to, že jsem viděla, jak jste vy – milé, krásné desetileté a náctileté – plnohodnotnou součástí ženského společenství, je s vámi jednáno rovnoprávně, s úctou a s repektem. Je to něco, co jsem sama ve vašem věku nezažila a jsem ráda, že jsem viděla, že to jde.

Takže pokud se dospělí staví do role vašich učitelů, věřte tomu, že i vy jste jim výbornými učiteli.

Nakonec, nejlépe se učíme všichni navzájem tak, že si jdeme příkladem.

Byly jste skvělé, jste skvělé a budete skvělé (a možná ještě lepší) !

Simča
(www.simonadosedelova.com)
P.S. Tajemství, abyste občas mohly třeba moudře odpustit a samy si nedávat nic za vinu.

Víte, i když vás ti vaši rodiče občas neposlouchají nebo nechtějí poslouchat, ono to nemusí znamenat, že je nezajímáte. Ono je možné, že vám nerozumí. A tak jak vy občas nerozumíte samy sobě, tak je dost možné, že ani ty vaše mámy a tátové, občas ani ve svém věku, nerozumí sami sobě. Nejsou dokonalí (i když se tak možná tváří) Tak jim to prostě dovolte být nedokonalí.“