Mokoší dcerky: Poznejte ženu, kterou se stává vaše dcera

Jana Haková je jednou ze zakladatelek zapsaného spolku Mokoša a lektorkou pobytových kurzů pro maminky s dcerami – nazvaných Dcérečky a Dcerky. Tyto dva kurzy od sebe odlišuje především věk holčiček, dívek, dospívajících žen, které se ho se svými maminkami účastní. Dcérečky jsou ve věku 7-10 let, dcerky pak ve věku 11-16 let. A právě o programu Mokoších dcerek vznikl tento rozhovor. Jana v něm vysvětluje, jak to všechno vzniklo, a proč je tak důležité sebepoznání ve vztahu k vlastní dceři.

Některá témata je těžké v běžném života běhu otevřít, proto je důležité se potkávat tam, kde na sebe máte dostatek času

Jak vůbec vznikl kurz Dcerky? A kdo se na něm podílí?

Mokoší dcerky je pětidenní kurz pro maminky a holky, jejich dcery ve věku 11-16 let. Už deset let existuje kurz pro ženy, které se scházejí kvůli sdílení mezigenerační ženské moudrosti, svých životních zkušeností a příběhů. Ten je ale určen pouze pro dospělé ženy.

My organizátorky, které se na něm podílíme máme doma  dcery, které ale ještě dospělé nejsou. Uvědomily jsme si však, že ženami jsou už  ve svých 7, 10 nebo 13 letech věku. A tak přišla před čtyřmi roky první myšlenka vzít je nějak mezi sebe. Bylo nám jasné, že na kurz pro  dospělé ženy je vzít nemůžeme, že by pro ně sdílení některých silných životních příběhů mohlo být spíš děsivé než posilující.

Vytvořily jsme tedy alternativní variantu, kurz, na kterém se řeší ženská témata jemněji, s ohledem na věk našich holek. Takový kruh pro maminky s dcerami. Tato setkání jsme nejdříve organizovaly samy pro sebe, pro svou potřebu. Účastnily se jich jen organizátorky a lektorky, které nějak spolupracují s Mokošou. Je to úžasně pestrá směs maminek a holčiček od 8 do 14 let. Scházíme se pravidelně každý rok.

Rozdílnost a jedinečnost každé z nás je posilující pro ostatní

Vnímáme, jakou mají tato setkání pro naše holky obrovskou sílu. Sama to vidím na své dceři, které bude letos 10 let. Stává se pro mě partnerkou v důležitých životních tématem, můžu s ní mluvit i o obtížnějších věcech, třeba o tom, jak se cítím jako žena v našem rodinném systému, o svých pocitech, o svých ženských aha-momentech. Vzniká nám velký prostor pro upřímnost a ženská tajemství. Rozumí víc tomu, proč mi někdy není dobře, co mi v životě chybí. Ovšem bez nějakého závazku, že by mi s tím měla pomáhat – na to by měla být každá maminka hodně opatrná. Z dcery by si žádná z nás neměla dělat sestru a vzbudit v ní pocit zodpovědnosti za něco, co jí nepřísluší, tedy za životní cestu maminky.

Holky na kurzu už se navzájem znají, a tak i ony se v tom malém věkovém rozpětí 8-14 let mezi sebou mezigeneračně posilují. Obrovským přínosem našich Dcéreček je taky to, že tam holky potkají maminky ostatních dívek, další zajímavé a silné ženy, které otevřeně mluví o svých životech. Každá z nás je úplně jiná, každá má jiný přístup k životu, řeší jiné životní okolnosti. Některá je víc dynamická, jiná naopak tichá, některá jdou dobře ruční práce a jiná je zase víc pečující a podpůrná. Došlo mi, že já své dceři ukazuju jen jeden vzor toho, jak žena může v životě fungovat. A na Dcérečkách má možnost vidět dalších 12 nádherných žen a vzít si od každé trochu inspirace pro vlastní cestu.

Díky těmto setkáním máme obrovský balík ženských věcí, které spolu můžeme sdílet. Moje dcera je za to velmi vděčná a vždycky se tam moc těší. Má ráda, když jí říkám Mokoška. Máme dokonce stejnou sukni, kterou nosíme. Sounáležitost mezi námi narůstá i díky tomuto společenství.

Kurz, který jsme vytvořily pro sebe a své dcery, jsme otevřely i dalším ženám a jejich dcerám

Ženy v našem okolí, které o Mokoše a kurzech rády poslouchají, projevily zájem jezdit na takové akce taky. Rozhodly jsme se tedy udělat otevřený kurz pro všechny ženy a jejich dcery, nejen lektorky Mokoši. Kurz Dcerky je určen pro maminky s dcerami ve věku 11-16 let. Je to věk, kdy se z holčiček stávají ženy, buď jsou v období čerstvě menstruačním nebo předmenstruačním. Pořádáme ještě jeden pro mladší holčičky.

Od našich dcer víme, že by rády řešily nejrůznější ženská témata, třeba to, jak se bavit s klukama, jak se zkrášlit tak, aby se nemusely cítit trapně, jestli jim to sluší, nebo ne. A zajímá je i to, jak se maminka měla v jejich věku, co řešila, jestli měla nějakého kluka, v jakém věku chodila se svým prvním klukem, nebo jak se seznámila s tatínkem.

Mokoší dcerky je setkání plné programů a sdílení zážitků, ničím a nikým nerušený čas jenom pro maminku a její dceru

Celý kurz je setkání plné programů, které pomáhají mamince a dceři sdílet zážitky ze svého života a bavit se o věcech, které jsou pro ně důležité. Jemná ženská témata je totiž v každodenním života běhu těžké otevřít, třeba u večeře s celou rodinou, na nákupech nebo po úkolech do školy to prostě nejde. Pro účely kurzu jsou vytvořeny programy, které k tomu přirozeně vedou, které dají podnět, otázku i téma. Dvojice si povídá a u toho někdy něco vyrábějí.

Další programy a aktivity otevírají ženskost jako takovou. Součástí je například rituál menarché [pozn.red.: menstruace, začátek menstruačního cyklu], povídání o tom, jakými cykly žena prochází v průběhu měsíce, že naprosto přirozené, že se může měnit v průběhu této doby její chování, i to, když se někdy necítí v pohodě. Na místě se vytvoří společenství žen, jejichž pestrost ukáže holkám, že spokojenost ženy není závislá na tom, jakou si koupí kabelku. Každá maminka nevypadá jako z lifestylového časopisu, ale přitom si dokáže najít životní cestu, na které se cítí dobře. A během pár dní vznikne i společenství holek, které si otevřeně mezi sebou říkají, jak řeší některé situace, nebo si povídají o tom, jakou mají rády muziku a jaké čtou časopisy. Nemusejí se otevírat žádná náročná témata, aby to vše fungovalo.

Prostor pro zastavení a sebepoznání

Motiv toho, že maminky dávají takto svým dcerám i něco, co by jinak samy nemohly, co samy nedostaly, je krásný. Každá z nás prochází životem tak, jak nejlépe umí. Všechny jsme od rodičů něco dostaly, něco zase naopak ne. Díky takovým setkáním může tedy žena ukázat své dceři i další krásné ženy, s jejichž pomocí získá i něco, co jí maminka předat nemůže, protože to třeba sama nedostala.

Za velkou životní moudrost, ke které jsem dospěla, považuju uvědomění si, že to, jak žiju, je to, co předávám své dceři jako životní vzor. Není to ve slovech. Když jí někdy povídám o tom, jak může být žena šťastná, a co je podle mě v životě důležité. Je to o tom, jak svůj život žiju já sama. To je to, co vidí a vnímá. Podle mě je tohle uvědomění prazákladem všeho ozdravného ve vztahu máma – dcera. Protože my samy jsme od maminek něco dostaly, tedy za doby komunismus spíš nedostaly, než dostaly. V těch dobách se vztahy spíš neřešily a všechno bylo tak nějak přesně nalajnované. Prostě to tak bylo, není třeba se litovat nebo zlobit. Máme ovšem odtud nějaký vzor ženství, který jsme od našich maminek přejaly a který bychom přirozeně posílaly generačně dál, kdybychom si nedaly tu práci zjistit, jestli jsme v něm spokojené a kvetoucí. Pokud ne, máme šanci se změnit. Upravit svůj život tak, aby byl dobrým vzorem našim dcerám. A dobrým myslím jednoduše: Mít se ráda, být silná, nenechat se semlít těžkými situacemi a být tvůrkyní svého života.

A přesně tohle bychom chtěly maminkám na kurzu nabídnout, aby se na chvíli zastavily, podívaly se zpátky na to, co dostaly od své mámy. Ale bez nějakého hodnocení ve smyslu: Moje máma je špatná… nebo: Tohle prostě nezvládla.

Prostě se jenom podívají na to, co dostaly, pak se podívají za sebe na to, co předávají dál. Je to takové nahlédnutí do rodové linie. Nechceme nikomu říkat, jak to má být správně. To navíc ani nikdo neví. Chceme maminkám umožnit, aby se jednoduše podívaly samy na sebe, na to, co dostaly a co předávají.

Prostor pro podporu a sdílení

Zajímalo by mě, jak to celé funguje ryze prakticky. Jak bys popsala těchhle pět dnů pro někoho, kdo vůbec netuší, co to je? Samozřejmě v rámci toho, co může být zveřejněno, aby se neztratilo kouzlo pro budoucí účastnice.

Scénář kurzu jsme postavily na dvou základních rovinách: První je ten posilující a sdílející vztah mezi maminkou a dcerou, druhá rovina je založená na práci s celou skupinou jako takovou. Jedna část je tedy založená na sdílení mezi jednotlivými maminkami a jejich dcerami, druhá pak na sdílení mezi všemi ženami a jejich dcerami v celé skupině. Obě části programu se snažíme každý den vyváženě sytit aktivitami. Tolik obecně.

Konkrétně to znamená, že tam jsou aktivity, při kterých maminka s dcerou jde třeba na procházku po cestě, která je dekorována motivy bohyň z nejrůznějších kultur. A na cestě potkávají cedulky s otázkami typu: O čem v životě sníš? Kam bys chtěla dojít? Co je tvým velkým přáním?

Nebo na jiné cestě se věnujeme zase tématům z pečující oblasti v životě ženy. Tuto cestu lemují otázky typu: O co nejraději pečuješ?

Maminka s dcerou jdou po cestě hezkou přírodou a jen ony samy si na otázky odpovídají.

Máme i programy zaměřené na ruční práce, třeba tkaní nebo přeplétání šálů na rukách. A během tvoření si společně povídáme o nějakém tématu. Je to jako v dávných dobách, kdy seděly ženy u přástek v jedné místnosti a povídaly si o životě. Otevírají se tak zcela přirozeně ženská témata, jako třeba menstruace nebo randění. Vše v příjemné a odlehčující atmosféře.

Návrat ke sdílení a léčivým procesům v ženském kruhu

Součástí kurzu jsou i různé dotekové programy. Naše holky se prostě pořád rády tulí. I ty, kterým je třeba 13 let a už jim rostou prsa a dospívají v ženy, lehnou mamince rády do klína a stočí se do klubíčka, jako když byly ještě miminka. A maminky je chvíli kolébají a zpívají jim nějakou ukolébavku z dětství. To jsou zase takové posilující a vzpomínkové, něžné programy.

Taky trochu tančíme. Úplně jednoduché kruhové tance. Žádná z žen nemusí umět tančit. Lektorka tím vším maminky i dcery krásně provází. V týmu máme i muzikoterapeutku a písňovou formou podporujeme třeba i povídání o cykličnosti ženy, o čtyřech fázích, kterými prochází ženy každý měsíc. Složily jsme písničky na motivy staroslovanských bohyň, které charakterizují cykly přírody, a tím i ženy. A tohle všechno se v průběhu těch pěti dní střídá.

Prostor pro vzájemné poznání i pochopení a něhu

Z toho, jak celý kurz popisuješ, se mi zdá, že to všechno vlastně pomáhá navracet zúčastněné ženy k sobě. Matky k dcerám. Matky k sobě a do sebe. A dcery vlastně taky. Je to obrovský prostor pro sebepoznání a vzájemné poznání. Je to celé takové hezky uzemňující, sytící, ženské, léčivé a krásné.

Přesně tak. Je nám jasné, že na kurz přijíždějí maminky s dcerami v různém vztahu. Některé mají k sobě hodně blízko a sdílejí, nemají s ničím problém. Pro ně je to takové námi zorganizované potěšení, prostě se položí do celého programu a vším jen tak proplouvají. Pak tam přijíždějí maminky s dcerami, které jsou si vzdálenější. A přijíždějí právě proto, aby se k sobě přiblížily. Ty se do programu jen tak volně od začátku nepoloží, ale chvíli si na něj zvykají, nebo spíš samy na sebe. Ale stejně se pak programu otevřou, a to i pod vlivem celkové atmosféry.

Co je jednoduché, to má sílu

Není to žádné vymývání mozků nebo klanění se božstvu. Tím hlavním vlivem je obyčejná ženská prostota a jednoduchost. Co je jednoduché, to má sílu! – To je moje životní heslo. Prostě vypnout komplikátory. Ženy naprosto přirozeně uvolňuje ta obyčejná ženská prostota a celé to společenství.

Celý program se krásně popisuje zpětně, poté, co se ho člověk zúčastní. Všechno už to pak znáš. Víš, cos prožila, vybavuješ si emoce, které jsou s jednotlivými částmi programu spojené, víš, co to v tobě vyvolalo, jak to na tebe celé působilo.

Pro ty, které naprosto netuší, je ale důležité říct, že to není nic ezoterického, ale že je to založené na principech zážitkové pedagogiky, které jsou všeobecně uznávané i odbornou veřejností. A přitom je ve středu všeho práce v sobě a s emocemi.

Tohle je hodně strohý popis, ale dokáže zasadit celý kurz do správného kontextu, třeba i pro takové ty zaryté racionalistky, které tvrdí, že by je na podobnou akci v životě nikdo nedostal. Můžu říct, že před lety bych se na to dívala stejně, proto to teď dokážu tak přesně popsat.

Ano, i takové ženy tam máme. Minulý rok třeba přijela jedna maminka, která hned první den říkala při úvodním představování, že ji k smrti vyděsilo, že si měla přivézt dlouhou sukni a bílé tričko, že ona doma nic takového nemá. Přijela v riflích a říkala, že neví, jak dlouho tam s námi vydrží, že přijela jen proto, že ji přemluvila kamarádka, aby jela s ní. Byla taková hodně opatrná a pozorovala, co se to sešlo za společnost. A je to v pořádku. Někdo potřebuje víc času, aby se cítil bezpečně. V průběhu druhého dne už se zapojovala do společného povídání, a třetí den si dokonce půjčila dlouhou sukni, aby si mohla víc vychutnat tanec.

Emoce, které kurz v ženách vyvolává, vznikají v bezpečném prostředí a jsou posilující

Tím chci říct, že já tomu programu prostě věřím. Je to jednoduché. Nejedná se o žádné vymýtání ďáblů, žádné ezo. Já jsem normální pragmaticky založená ženská, která ráda něco dělá rukama, baví mě třeba i umývat nádobí a pracovat na zahradě. A zároveň tím, že už se 16 let profesně věnuju zážitkovému vzdělávání, vím, že umíme s týmem ty programy nakombinovat tak, aby emoce v lidech vznikaly v bezpečném prostředí a byly posilující.

Mám-li to tedy říct úplně jednoduše. Není tam žádný hazard. Nevystavujeme ženy žádným nepříjemným výzvám nebo něčemu, co nechtějí. Program je naprosto dobrovolný. Každá z nich může v kteroukoli chvíli programu vzdát a jít si třeba odpočinout. Nakonec se i zmíněná opatrnější maminka zúčastnila všech programů úplně dobrovolně, ráda a krásně nám tam rozkvetla.

Teď je taková doba, ve které lidé moc nedůvěřují tomu, u čeho nemají jasně popsaný výsledek. Potřebují vědět, co přesně získají, co jim kurz má dát. Jak popsat, co si maminky s dcerkami odvezou z tohoto kurzu?

Určitě to jsou vlastní rukodělné výrobky, jako například tkaný kobereček nebo šála. Další předměty jsou navázány na ženská témata, některé se týkají cykličnosti – nechci prozradit víc, aby pak nepřišly o překvapení. Některé se zase týkají rodové linie – taková šňůra žen, které stály před nimi, ta slouží k tomu, aby si mohly povídat o tom, které ženy patří do jejich rodiny, co od nich získaly a co posílají dál ve své rodové linii.

Maminky i dcery si odvážejí z kurzu klid a vyrovnanost, chuť být dál ženami na své životní cestě

Mají také své deníčky, které si odvážejí. V nich jsou nalepené různé informace, třeba o cykličnosti ženy, o jednotlivých fázích. Něco si tam píší samy, něco dostávají od nás, jako například texty písniček a obrázky bohyň. To proto, aby ten zážitek zůstal co nejdéle živý, aby se ke všemu mohly společně díky deníku vracet.

Kromě těch hmatatelných věcí, si zatím vždycky maminky i dcery odvážely klid a vyrovnanost, obyčejnou chuť být dál ženou na té své cestě a nenechat se zmasírovat tou nezbytně nutnou ženskou logistikou v rodinném životě. Také posílení, nejenom ve vztahu maminky s dcerou, protože to je pět dní krásných zážitků, které už navždy zůstanou mezi nimi, ale i posílení ze společenství žen.

Tím, co vyprávíš, se to line, ale je důležité to vypíchnout. Celý kurz totiž není jenom o tom, že by tam maminky přijely vysvětlovat dcerám, o čem ten život je. I maminky se učí od svých dcer. Je to vzájemné. A to mi na tom celém přijde moc hezké. Ta vzájemnost.

Tím, že dochází ke sdílení, holky učí svoje mamky dívat se na svět jejich očima. To my mámy už zapomínáme. Já už jsem třeba zapomněla, jaké to bylo na druhém stupni na základce, co jsem tam všechno řešila. Vzpomínám si, že jsem Martinovi Prokešovi napsala milostnou básničku a on mi neodepsal. A měsíc jsem celá nervózní čekala, jestli to pochopil, nebo ne, jestli to dostal, nebo nedostal, jestli mě teda miluje, nebo nemiluje. Ukázalo se, že mě nemiluje, to bylo blbý. Nebo když jsem chodila na bruslák se svým prvním klukem a drželi jsme se za ruce. A druhá dvojice, naši kamarádi, už se líbali. A my ještě ne. A já jsem nevěděla, jak to mám udělat, abychom se mohli taky začít líbat. To jsou vzpomínky, které budu jednou moc ráda sdílet se svou dcerou. Už se na to moc těším.

Pamatujete si, jak jste se cítila, když jste byla ve věku své dcery? Chcete vědět, jak se cítí ona?

Jak jsem říkala, zapomněly jsme na některé věci, na to, jaké to pro nás bylo. A holky budou mít možnost říct těm svým maminkám víc, i o tom, jak se mají ve škole, ve své třídě, ve společenství holek. To jsou pro ty mámy hodně důležité informace. Najednou vidí svou dceru v jiném kontextu. A třeba pak budou chápat víc i to, pro jsou ty jejich dcery doma někdy vzpruzené. Zjistí, jak jí můžou někdy pomoct.

Taky mě někdy určité věci nedojdou nebo nenapadnou. Když moje dcera prudí, mám tendenci ji tak trochu stavět do latě. Když ale začnu pátrat po příčině, někdy zjistím, že je to proto, že je třeba naštvaná sama na sebe, že udělala něco špatně. A podpora často pomůže daleko víc než stavění do latě.

Holky můžou taky mamky naučit některé praktické věci, třeba jak si najít a stáhnout nějakou dobrou písničku. Sama jsem někdy překvapená, co moje desetiletá dcera poslouchá. Když trénuju na rotopedu, půjčuju si její empétrojku, protože v ní má skvělé a rychlé písničky.

Součástí programu bude také krášlení a zdobení. Holky budou mít možnost mamky třeba učesat, ukázat jim, jak je vidí. Snažíme se, aby holky mohly něco nabídnout svým maminkám. A ty mamky připravit na to, aby tomu byly otevřené.

To zní krásně: Nechat si ukázat, jak mě má dcera vidí. Snad se to poštěstí mnoha ženám, které na kurz přijedou.

Už se na všechny moc těšíme.
Rozhovor s Janou Hakovou vedla Kristýna Maková.