Pro jedny hezká dovolená, pro jiné nalezení sama sebe a cesta k vlastní autenticitě. Jak vnímají účastnice předchozích ročníků mezigeneračních setkání jejich vliv na své životy?

Znáte to, jak se říká, že zdá-li se vám, že máte ve svém životě něco změnit, tak se vám to nezdá? Zažili jste někdy takový pocit? I ten může být pro některé ženy motivací, proč přijet na mezigenerační setkání žen. Touha něco změnit a snaha zjistit, co to vlastně znamená, a jak na to. Mnohé z žen ovšem přijedou prostě proto, že si chtějí užít čas pro sebe, že touží po zklidnění a sdílení v přátelském kruhu, některé možná i po soucitném přijetí a pochopení. Každá má v sobě svůj vlastní důvod. No, některé ale přijedou i z prosté zvědavosti nebo proto, že kurz dostaly jako dárek. Ne ve všem je třeba hledat hlubší důvody. I tak to ale může znamenat nečekaný přelom v jejich životě. Oslovila jsem některé z účastnic mokoších kurzů, které jím prošly za deset let její existence. A tady jsou odpovědi. Snad pro vás budou radostnou inspirací.

Přemýšlela jsem o tom, co pro mě znamenalo zúčastnit se Mokoši v roce 2014, jak to ovlivnilo můj život a co se všechno od té doby událo. Asi nikdy nepřijdu na to, co by se dělo nebo nedělo, kdybych se tehdy nerozhodla na kurz přijet. Co ale vím doteď, že to bylo místo, kde jsem se rozhodla, že není dobré dělat kompromisy za každou cenu (Zní to paradoxně, že? Alek kolik z nás takhle skutečně žije?) a zvolila vlastní autenticitu. Kdybych tehdy tušila, co mě na cestě za ní všechno potká, a jaké lekce si do života přitáhnu, abych pochopila, o co vlastně jde, neměnila bych, jen bych asi k sobě zkusila být o něco laskavější. (Kristýna, 33 let, autorka článku)

Své dojmy se s vámi rozhodly sdílet účastnice napříč ročníky a generacemi. A to, jak každá z nich tohle setkání s dalšími ženami, ale i sama se sebou, vnímala, se liší prakticky u každé z nich, stejně tak, jak odlišné jsou jejich životy. Pro některé to neznamenalo nic zaznamenatelného. Pro některé rozhodnutí vedoucí k velkým životním změnám. A přeci, to všechno s sebou nese přijetí a sdílení.

Na Mokošu si nevzpomenu, jak je rok dlouhej. Takže změnu, ztrátu nebo zisk nevnímám. (Helena, 36 let)

Kdybych měla říct, co jsem si odnesla přímo z kurzu, kterého jsem se účastnila v roce 2010, tak by odpověď zněla: Spoustu adres a telefonních čísel. Časem se jejich množství pročistilo, zmenšilo a zůstaly kontakty, za které jsem opravdu vděčná. Mokoša mi prostě dala kamarádky, vlastně i přítelkyně, díky nimž žiju bohatěji. Zprvu se zdálo, že to je to nejdůležitější, co jsem dostala. A co mě stále žene na mokoší srazy, letos i na kurz pro vnučky a babičky, je ale fakt, že mi pomohla i získat sebedůvěru, protože mi došlo, že objem pasu není to nejdůležitější. A za co jsem zvlášť vděčná, že mě dovedla k poznání, že mi nemá být líto času, který věnuju sama sobě. To byl samozřejmě proces trvající delší dobu, nicméně semínko zaseté během těch několika dní spolužití s dalšími ženami při různých aktivitách vzklíčilo. Neumím říct přesně po jaké době, ve kterém okamžiku, co bylo spouštěcím momentem. Ale ten pocit se dostavil! A užívám si toho! Možná je nejdůležitější vědomí, že to, co právě dělám, dělám proto, že to dělat chci, ne že musím. Samozřejmě hraje roli i věk. Už nemám děti doma, jsou dospělé, už jsem se i rozhodla skončit s prací, ale nevím, jestli bych měla odvahu dělat vše to, co dělám, kdybych na Mokoše nebyla. Protože podle mého nejpodstatnější slova, která tam zazněla, byla: Jako ženy umíme dávat, ale musíme se naučit i brát. A o to se snažím, dnes už bez studu. (Vlasta, 66 let)

Svůj život dělím na ten před Mokošou a po Mokoše. Na kurz jsem jela v roce 2011, v době, kdy jsem cítila, že nutně potřebuju zažít pár dní jinde než doma a s rodinou. Nečekala jsem nic, než pár dní pohody a klidu. A stalo se mi něco naprosto nečekaného. V bezpečném prostředí jsem pochopila, jak  děsivý zážitek z dětství ovlivnil celý můj další život. Na Mokoše jsem začala vnímat sama sebe jako ženu, silnou ženu.  A přestala jsem lhát sama sobě v tom, že jsem v manželství jakž takž spokojená. Šlo to postupně od fáze chuti zachránit manželství až po pochopení, že na to musí být dva, kteří chtějí totéž. Každoroční podzimní setkání k oslavě bohyně Mokoši mi dávalo inspiraci a sílu najít samu sebe. Můj příběh nekončí. Pořád mám co objevovat. Nicméně jsem si jistá tím, že bez Mokoši bych samu sebe hledala těžko  a rozhodně bych dnes nebyla tím, kým jsem –  ženou, která našla sílu odejít od muže manipulátora a která poté našla  svoji  lásku. Muže, který mě bere takovou, jaká jsem, vidí mě jako krásnou ženu a moje ženství a síla ho neděsí, ale těší. (Lenka, 55 let)

Co mi přinesla Mokoša? Já jsem toho dostala hodně: Nové přátele, nové podněty a také nové náhledy na život. Proč píšu? Chci hlavně sdělit to, že stále s sebou vozím v kufru papírek, který se stal mým talismanem. Je na něm text:

Děkuji,

děkuji, že jsem tu mohla být s tebou,

děkuji za slova při focení,

děkuji za tvou něžnou ráznost.

Jsi pro mě inspirací.

Mám tě ráda.

Ještě mám jeden zážitek, z reflexního kurzu. Po jedné z aktivit prováděné v kruhu, kdy bylo naším úkolem si vzájemně něco přát a vše zakončit obejmutím, ke mně přišla jedna žena a řekla mi, že se mnou cítila největší podporu a upřímnou radost a pohodu. A bylo jí v mém očním kontaktu a objetí dobře. A to dokážeme jen my, Mokošky, s láskou se druhé dívat do očí a ze srdce přát to nejlepší. Prostě po kurzu jsme jiné, jsme mokoštější, vyrovnanější a spokojenější. (Marie, 64 let)