Sedím a vybaluji si svoje věci v novém bytě, v novém městě, v novém světě. Od posledního setkání se hodně změnilo. Do ruky mi padnul deník z Retreatu. Tak jsem si jím začala listovat. Otevřel se na dvojstraně, kde jsou zápisky z našeho koučování. Pamatuju si to jako dnes, byla jsem ve trojici s Vlastou a Zuzkou a měly jsme si vzájemně říct, co si přejeme, jak se to stane a jak se u toho budeme cítit. Čtu si ty řádky, co mi pečlivě Vlasta zapsala podle toho, co jsem jim tehdy řekla. Teda snažím se číst. Nejde to, do očí se mi derou slzy a svírá se mi žaludek. Jak jsem na tohle mohla zapomenout? Jak je to možné? Jak je možné, že to funguje? Po tváři mi už tečou slzy proudem, očistné slzy plné radosti, vděčnosti a dojetí. Nemůžu uvěřit, že se mi to opravdu stalo, že se to děje, že právě prožívám svůj splněný sen.

V deníku z doby, kdy jsem byla už několik let bez partnera, moje hodiny už řvaly na poplach a já se pomalu začínala smiřovat s tím, že mě možná prostě žádný vlastní potomek nečeká, stálo černé na bílém mé přání, že chci být za rok doma na gauči a odpočívat v pokročilém stádiu těhotenství, číst si a chodit na procházky. Mít partnera, který má starost, abych byla v pohodě, vaří mi a těší se na společné miminko. A proč vám to píšu? Protože jsem právě doma, ale jinde doma (přestěhovala jsem se za novým přítelem do jiného města), ležím na gauči, odpočívám v pokročilém stádiu těhotenství, čtu si a chodím na procházky. Mám úžasného partnera, má starost, abych byla v pohodě, vaří mi a těší se na společné miminko. Potkala jsem ho náhodou, na jedné akci, na lodi. Myslim, že jsem ho zaujala smíchem a svojí bezprostředností. Byla jsem totiž mezi lidma, kde jsem se nebála se otevřít a projevit se! Práce na sobě přinesla své plody - děkuji!

Martina

Petra Drahanská