Z archivu: Rozhovor o pilotním kurzu Mokoša na vlnách Českého rozhlasu

Rozhovor pro Český rozhlas o pilotním kurzu Mokoša ze 7. června 2009 vedla Eva Labusová v rámci Hovorů o vztazích – můžete si je poslechnout zde. V pořadu uslyšíte hlas lektorek Petry Drahanské a Zuzany Andresové. Pro ty z vás, které raději čtou, tu máme přepis.

Eva Labusová (EL): Dnes si budeme povídat o mezigeneračním setkávání žen. A snad je na místě, abych začala trochu osobněji. Nedávno jsem se, u příležitosti sedmdesátin mého otce, probírala starými fotografiemi. A dostaly se mi do rukou i některé, které jsem viděla prvně v životě. Obzvlášť silné bylo setkání se dvěma podobně komponovanými snímky. Na prvním, z přelomu minulého století, byla zachycena moje prababička se svými dvěma kamarádkami. Všechny v dlouhých šatech a se slunečníky. Na druhém pak moje babička, opět se dvěma kamarádkami, v jarních pláštích a s kabelkami. Lze se domnívat, že oba ty obrázky vznikly někde při nedělní procházce.

Jejich atmosféra je podobná, jen je od sebe dělí asi třicet let. I v albu své matky nacházím fotky s jejími kamarádkami, já takové také mám a každá z mých tří dcer rovněž. Fotíme se se svými přítelkyněmi, jsou vzácnými svědkyněmi a souputnicemi našich životů. Nejčastěji k nám mají věkově blízko, jindy je nalézáme v řadách jiných generací. Při pohledu na ony staré fotky mé babičky a prababičky mi každopádně došlo, jak je mi líto, že obě, stejně jako druhá babička a obě mé prababičky, už dávno zemřely, a já se jich nemohu na nic zeptat.

A tak se teď dívávám na ty mladé tváře svých ženských předkyň a říkám si, jaké asi v srdcích měly radosti? Jaké radosti, jaké sny… ve chvílích, kdy na ně fotograf zaměřil svůj objektiv? Své děti nabádám, ať využijí toho, že své babičky, zatím naštěstí plné sil, mají dosud k dispozici. Ale vlastně jim to ani nemusím říkat, protože dcery samy od sebe s babičkami rády tráví čas, něco s nimi podnikají, nebo i jen poslouchají neuvěřitelné příběhy o tom, jak se žilo dřív bez počítačů a empétrojek, nebo třeba také bez koupelny.

Naše doba je typická zaměřením na zdravé a aktivní stáří, takže máme k mezigeneračním setkáváním častou příležitost. Jenže využíváme ji? Mluví spolu mladší a starší ženy? Sdílejí se? Čekají vůbec, že ač datem vzdáleny, mohly by jedna druhé něco dát? A co by ono „něco“ mělo být?

Už vítám dnešní hosty, s nimiž se nad podobnými otázkami budeme v dnešních Hovorech o vztazích zamýšlet. Ve studiu Českého Rozhlasu 6 se mnou sedí lektorky zážitkových kurzů Petra Drahanská, dobrý večer!

Petra Drahanská (PD): Dobrý večer!

EL: A Zuzana Andresová, dobrý večer!

Zuzana Andresová (ZA): Dobrý večer!

Proč právě Mokoša?

EL: Vysvětleme na úvod, proč jsme pro dnešní večer téma mezigeneračního setkávání žen vybraly. A proč právě vy tu dnes se mnou sedíte. Patříte k pořadatelkám velmi specifického kurzu. Jmenuje se Mokoša. A letos v červenci už po druhé proběhne u Moravského Berouna. Vysvětlete nám. proč právě název Mokoša? A jak myšlenka uspořádat kurz pro ženy od 20 let až do 80+ vlastně vznikla?

PD: Začala bych trochu ze široka tím, že to je kurz, který probíhá pod občanskym sdružením Prázdninová škola Lipnice. Toto sdružení dělá kurzy pro širokou veřejnost na nejrůznější témata a pro různé účastnické skupiny. A zhruba před rokem a půl jsme se sešli v téhle společnosti a hloubali jsme nad tím, jaká témata teď hýbou společností, jaké kurzy by měly nově vzniknout, aby pokryly poptávku současných problémů nebo témat. A padla tam myšlenka, že by určitě stálo za to udělat kurz pro ženy. Že je to téma, které nějakým způsobem žije. Překvapila mě ale míra despektu nebo nedůvěry vůči téhle myšlence.

EL: Ze strany koho?

PD: Povětšinou ze strany mužů, a to ve smyslu: No, ženy, ty se umějí vždycky sejít a o něčem poklábosit. To by nebyl žádný zážitkový kurz. A nevidíme způsob, jakým by se to dalo zrealizovat, a čím by to obohatilo metodu zážitkové pedagogiky. Paradoxem tedy je, že celý ten kurz vznikl tak trošku z hecu dokázat, že to lze.

Nejdůležitější bylo najít tu klíčovou myšlenku, na čem by měl kurz stát, aby byl opravdu zajímavý a aby byl výjimečný, aby se z toho v uvozovkách nestala ženská drbárna. To, že to umíme dělat samy od sebe v kavárnách, na to nepotřebujeme jezdit na kurzy. A myslém, že klíčem bylo právě to, že by tento kurz měl být postaven na mezigeneračním setkání. Na tom, aby se cíleně sešly ženy různého věku a došlo tam k předávání zkušeností vycházejících z různých dob historie.

Ženy několika generací našly společnou řeč a sdílely i hodně osobní témata

EL: My zatím nevíme, jak proběhne letošní ročník Mokoši. Máte alespoň zkušenosti s tím loňksým. Zeptám se Zuzany Andresové, jak ten loňský kurz proběhl? My nemůžeme určitě prozradit všechno, aby se případné letošní účastnice měly na co těšit, ale alespoň něco nám, prosím, řekněte.

ZA: Já si myslím, že kurz byl úspěšný. A my samotné jsme nevěděly, co od něj očekávat. Všechny jsme přijížděly s velkou otázkou, jak se to povede, a zda tam nalezneme nějakou společnou řeč mezi generacemi. Myslím, že jsme měly pocit, že jsme otevřely nějakou novou bránu, že ten zážitek byl veliký. A to že jsme se setkaly nad tak intimními tématy právě s generacemi mnohem staršími, bylo velmi přínosné.

EL: Můžete některá témata zmínit?

PD: Chtěla bych ještě říct, že jsme samozřejmě nevěděly, do čeho jdeme, ale ještě než jsme spustily samotný kurz, udělaly jsme přípravnou schůzku, na kterou jsme si pozvaly zástupkyně jednotlivých generací a zeptaly jsme se přímo jich. Kdyby na takový kurz chtěly jet, co by očekávaly? Co by rády zažily?

Co spojovalo odpovědi, bylo očekávání pohody, klidu, odpočinku i společného sdílení. A na druhou stranu tam od žen nejrůznějšího věku zaznívaly obavy. Mladé ženy říkaly: „No, my nevíme, s čím bychom tam přicházely. My jsme ještě nezkušené, nemáme tu životní moudrost a nevíme, čím bychom mohly přispět…“

A na druhé straně zase ty nejstarší říkaly: „No, ale my nechceme nikomu nic vykládat, nikoho poučovat, protože koho to zajímá? Mladý holky mají svůj život. A kdo by na nás měl trpělivost?“ Bylo hrozně zajímavé vidět, jak se ty dvě strany začaly přesvědčovat, že o sebe navzájem stojí. Ukázalo se tedy, že obavy byly z obou stran mylné. A potom témata, která jsme tam otevíraly. Vložily jsme je do dramaturgie kurzu záměrně. A ústředním tématem kurzu bylo hledání toho, co to je ženství. Co to je vnitřní žena? Jestli se dá nějak pojmenovat a jestli existuje něco, co je nám všem společné i přes rozdíly věku, názoru, povolání, životního postoje. To bylo tím hlavním.

EL: Jaké ženy se přihlásily, Zuzano?

ZA: Naším cílem bylo, abychom to bylo věkově rozvrstvené. Rozhodly jsme se, že chceme, aby z každé dekády přijelo pět účastnic. A velmi cíleně jsme je vyhledávaly, aby se kurz takto naplnil. Bylo důležité, aby tam nějaký věk nepřevažoval, a tudíž aby se některá témata nestala těmi hlavními kvůli převaze žen určité generace. Zároveň jsme ovšem chtěly, aby nám nepřijely třeba jen vysokoškolsky vzdělané účastnice. Chtěly jsme opravdu co nejširší škálu, aby nastal mix všech možných témat.

Celý kurz proběhl v kolektivním duchu, otevřely se mu i introvertní účastnice

EL: A to se podařilo?

ZA: Ano, to se podařilo.

EL: Nakolik potom loňská Mokoša proběhla v pravdě kolektivním duchu? Přijely i nějaké ženy, ze začátku méně sdílné nebo introvertní?

PD: S tímhle jsme, myslím, obecně moc nebojovaly, protože to je něco, co se obecně týká všech zážitkových kurzů. Samozřejmě, že když přijedou lidi do nového kolektivu, chvilku trvá, než se otrkají nebo seznámí. Program je i tak komponován, aby nebyl nikdo ze začátku nikam tlačen a skupina se postupně stmelovala a vzájemně jsme se mohly lépe otevřít.

Jestli jste se ale ptala na to, jestli tam došlo k nějakému sdílení nebo hlavnímu momentu, který i pro nás byl zároveň důkazem, že něco jako ženství existuje… Byla tam taková zajímavá situace. U příprav jsme si mnohkrát říkaly, že by bylo fajn, abychom si tam zazpívaly. Žádná z nás si to ale nechtěla vzít jako svoji garanci. Představa, že předstoupím před pětadvacet cizích žen a začnu je tam nutit do nějakého zpěvu… prostě jsme nevěděly, jak to přirozeně rozpoutat.

A o to větším překvapením bylo, když to jednou večer po programu vzniklo spontánně. A to byl asi nejsilnější moment kurzu i moment, kdy se to ženství zhmotnilo. Po jednom emočně náročnějším programu, při kterém jsme si všechny potřebovaly tak nějak vydechnout, jsme si sedly u vína a začaly jsme zpívat.

EL: A co jste zpívaly?

PD: Překvapilo mě, že zrovna já jsem dvě a půl hodiny zpívala nějaké lidové písničky, které kdybyste se zeptali, jestli je znám, řekla bych vám, že v žádném případě a najednou jsem sama sebe slyšela, jak zpívám už třetí sloku nějaké moravské lidové písničky, o které bych tvrdila, že jsem ji doposud neslyšela. To byl jeden z opravdu silných momentů.

Hlavním cílem kurzu bylo sdílení a předávání životních zkušeností

EL: Mluvíte o emočně náročném programu. Přibližte nám ho trošku. O jaká témata šlo?

PD: Hlavním cílem kurzu bylo sdílení a předávání životních zkušeností. Pořád jsme nevěděly, jak to udělat, protože jsme si říkaly, že když se to budeme pokoušet nějak stylizovat nebo převádět do hry, nebude to ono. A že právě tuhletu část bychom chtěly nechat co nejvíce autentickou, aby stála na výpovědích reálných příběhů účastnic. Zároveň jsme chtěly, aby to bylo bezpečné a nikdo nebyl příliš tlačen do otevírání své intimity.

Udělaly tak, že každá účastnice napsala svůj příběh anonymně na papír. Pak jsme je promíchaly a každá vytáhla jeden svitek, který pak přečetla. Přečetly jsme si tedy životní příběhy nás všech, ale zároveň jsme nevěděly, který ke komu patří. A zároveň zadání znělo tak, aby na konci příběhu, té nejsilnější životní zkušenosti, byl formulován nějaký výstup. Co si z toho ta žena odnáší? A co by chtěla předat těm ostatním, jako svoji životní zkušenost? Nebylo to nijak produkčně náročné. Prostě jsme seděly v kruhu a přečetly jsme si pětadvacet docela silných životních momentů. A to bylo potřeba odvětrat.

ZA: Chtěla bych ještě dodat, abychom posluchačky nevyděsily, že jsme tam pět dní neseděly nad nějakými těžkými tématy a nehloubaly o svém životě. I to se samozřejmě odehrávalo, ale zároveň tam byla spousta programů, které naplňovaly třeba fyzickou rovinu. Měly jsme i takový menší dopolední závod.

Pokoušely jsme se, aby se i tyhle programy odehrávaly napříč generacemi. A za sebe musím říct, že mě starší generace velmi překvapily tím, jak se nechaly vyhecovat. V některých momentech jsme je až musely brzdit, aby se nevrhaly do nějakých závodů, protože jsme se bály o jejich duševní i fyzické zdraví. To byl také jeden z důležitých momentů kurzu.

Nebo jsme se například jeden večer navzájem masírovaly, což bylo podle mě pro některé ženy velmi silné, protože jsou zvyklé se neustále starat o někoho jiného. A ve chvíli, kdy se měly nechat namasírovat od někoho jiného, zažily něco nového. Byla to pro ně nová zkušenost.

Přístup jedné generace ke druhé byl velmi spontánní, všechno do sebe zapadlo

EL: V tuto chvíli přišel čas, abychom ve studiu přivítaly ještě jednu ženu, paní Blanku Synkovou, autentickou účastnici loňského kurzu. A co je důležité říci, také účastnici nejstarší! My jsme se dohodly s paní Synkovou, že mohu prozradit i věk. Vám je, paní Blanko, 84 let. Já bych se vás ráda zeptala, co konkrétně vám loňská Mokoša přinesla?

BS: Abych pravdu řekla, tak nesmírné překvapení. Protože víceméně jsem tam šla s takovým pocitem, … vnučka mě poprosila. Během jednoho dne jsem se cítila úplně jako mezi svými. Přístup jedné generace ke druhé byl velice spontánní. Do všech úkolů a do všeho povídání o životních zkušenostech a o tom všem, … všecko to zapadlo. Když jsem potom viděla některé obrázky z úkolů, které jsme dostaly, byla jsem překvapená, co jsme všechno v tom našem věku dokázaly.

EL: A uvědomila jste si třeba něco, co vám nikdy před tím tak nepřišlo před oči? Byly tam nějaké momenty pro vás úplně nové?

BS: Určitě! Nevím, jestli to budu umět říct, ale… člověk se dívá na rodinné příslušníky, na vnučky a tak, jakoby z blízka. A když vidíte generační rozdíly, vztahy a způsob života, který se diametrálně liší od našeho mládí, byla jsem překvapená, že v jádru je to všechno spjaté. Je to opravdu tak, že jedna generace předává druhé. Jenom to tempo předávání se zrychluje, že?

EL: Znamená to, že vám společnost žen pokrevně cizích a výrazně mladších pomohla, abyste pochopila svoje vnučky?

BS: Určitě. To taky. A úžasně jsem obdivovala, že ženy v mém věku nebo v tom středním věku, mluvily tak otevřeně, když se hovořilo o životních zkušenostech o starostech, které měly. Takhle se neodvážíte mluvit se svou sousedkou, se svou kamarádkou. Ale tam jste v prostředí, kde to všechno ženy prožívají společně a poví věci, které by třeba nikdy nepověděly. I tím si svým způsobem tu svoji duši uklidní.

EL: Já jsem se o loňské Mokoše bavila i s psycholožkou Věrou Břicháčkovou, to je příslušnice vaší generace, a ona mi říkala, že udělala podstatnou zkušenost v tom, že sama sebe přistihla, že měla tendenci mladé ženy podezřívat z určité povrchnosti nebo z určité pohodlnosti. A právě na Mokoše si uvědomila, že to tak snadné na posuzování není, protože zatímco váš život, život vaší generace byl do značné míry dán okolnostmi, tak dnes toho ty ženy mají k řešení tolik, co musí opravdu vyřešit vlastní volbou, že to může být i nad jejich síly. Měla jste v něčem podobný pocit?

BS: To jsem určitě měla. I z toho důvodu, že se i v normálním životě pohybuji mezi různými věkovými skupinami. Ten jejich život je rychlejší, musejí toho víc zdolat. Musejí všecho to, co jsme my dělaly v klidu, i když v omezeném prostředí nemohly jsme třeba jet tam, kam jsme chtěly, nebo studovat, co jsme chtěly… Jim se ale nabízí tolik možností. A když to chtějí všechno využít a skloubit to s tím životem, nemají to lehké.

Předávat zkušenosti mladším generacím často není moc populární. Každý si myslí, že si žije svůj osobitý život

EL: Co myslíte, že by vám dalo největší práci, kdybyste měla některé z problémů dnešních mladých žen řešit? Z čeho byste měla největší obavu, kdyby to rozhodování najednou bylo na vás?

BS: Zodpovědnost, ať už v zaměstnání nebo v rodině. Protože my jsme té zodpovědnosti tolik nemusely mít, věděly jsme, že toto smíme, toto nesmíme, že toto říkat smíme a toto ne. Tak se nějak zúžil ten prostor. Kdežto dneska ta děvčata i ty ženy si musejí mnohdy opravdu stát za tím, za čím jdou. A to není lehké.

EL: A je naopak nějaká zkušenost, kterou byste dnešním mladým ženám ráda darovala, protože máte pocit, že jim se jí už nedostává? Právě pro to, že doba se změnila a to, co vám dělalo radost, je dávno někde pryč?

BS: To je tak… Předávat zkušenosti mladým, to není moc populární. Každý si myslí, že si žije svůj osobitý život. Když budu říkat své vnučce: Bylo by lepší tak nebo já jsem to dělala tak…

EL: Já jsem nemyslela, že byste přímo radila. Spíš jestli nemáte pocit, že něco, co vás posilovalo, nebo co vám dělalo radost, dnes jako zdroj není k dispozici. Narážím teď na zcela konkrétní výrok mojí maminky, která říká, že její generace, dnes téměř sedmdesát, žila v totalitě a řešila spoustu potíží. Ale má pocit, že určitou jistotu měli v těch mezilidských vztazích a že má pocit, že to je to, v čem dnešní ženy moc velkou jistotu nemají.

BS: Ono to bylo určené tou totalitou. Vždycky, když jste ohrožení, tak se semknete. Takže to asi ano. To máte pravdu, protože rodina více držela pohromadě než teď, kdy je svět otevřený a všechno lze.

EL: Chystáte se na Mokošu znovu?

BS: Docela bych ráda. To byl neuvěřitelný zážitek!

EL: A myslíte si, že by nemusel být jednorázový? Myslíte, že by takové setkávání mohlo přicházet do života žen i opakovaně nebo třeba i v jiné formě než jenom v podobě letního kurzu?

BS: Rozhodně si myslím, že opakovaně. Žena, třeba v mém věku, už víceméně zodpovědnost, ty starosti nemá. Tak co? Uchyluje se k univerzitě třetího věku a k různým aktivitám. Každá dobrá aktivita je vítána!

EL: Možná dáváme tip mateřským a rodinným centrům, taková mezigenerační setkávání by mohla začít probíhat i na jiné půdě než jenom v prázdninovém kurzu. A jiná otázka taky zní, jestli by podobná setkání mohla inspirovat i muže. Co myslíte?

ZA: Já můžu popsat zkušenost z naší organizace Prázdninové školy Lipnice, kde právě letos proběhl mužský kurz, který se zabýval, nevím přesně jakými tématy, ale reagoval vlastně na to, že ženy se začínají zabývat tím ženstvím. Muži se tedy začali zabývat i svým mužstvím, což vnímám velmi pozitivně.

PD: Kurz měl v podtitulu: „Nemůžeme vám slíbit nic jiného než krev, pot a slzy.“

Témata ženské a mužské identity jsou spojenými nádobami

EL: Poslední část dnešních hovorů o vztazích bychom věnovaly ženství. My jsme teď v závěru hovořily o tom, že ženy i muži mohou mít specifické potřeby. Co myslíte, není to příliš odvážné v době rovných příležitostí se začít zabývat specifickými potřebami žen i mužů?

PD: No, já myslím, že to není odvážné, ale že je to nutnost. Protože když je člověk k sobě upřímný, zjistí, že témata, která se snaží zprostředkovávat v kurzech, které vytváří, jsou bytostně jeho vlastní. A tudíž předpokládám, že kdyby mě samotnou to téma nějak nepálilo a nebo ty ženy, se kterými jsme ten kurz dělaly, nebyla by ani potřeba se tím zaobírat.

EL: Nicméně my z médií teď hodně slýcháme, že to, co je v krizi, je mužská identita. Že ženy jsou naopak dosti silné, že dobu rovných příležitostí ve většině případů umějí lépe uchopit. Jaký je váš názor? Je na tom dnes ženská identita líp než mužská?

ZA: Já to vnímám tak, že jsou to dvě neoddělitelné nádoby, že často ta mužská identita stojí na vymezení oproti ženské identitě, a ve chvíli, kdy se obsah jedné nádoby začne měnit, tak se bezesporu začne měnit i obsah druhé nádoby. A nelze to definovat bez souvislosti té druhé.

EL: A jak si vysvětlujete, když si srovnáte počty článků k tématu, mužské identitě je věnováno nesrovnatelně víc pozornosti než ženské?

ZA: Nevím, jak to vysvětlit. Napadá mě jen, jestli není více mužů novinářů, ale… Ne, to je blbost. Já to nevím.

PD: Myslím si, že když se na to člověk podívá z nějakého širšího hlediska, v podstatě je to o tom, že v tuto chvíli svět funguje na mužském principu, který převládá, a je jasné, že dříve nebo později, aby se misky vah vyrovnaly, pomaličku probublává ten čas, kdy je potřeba to vyrovnat a kdy ženy musejí začít hledat roli ve vzájemném vyrovnávání se.

Nejistota, kterou prožívají všechny generace, je jakýmsi průvodním syptomem určitého dospívání

EL: Co považujete pro ženskou identitu za nejpodstatnější a co ji podle vás nejvíce oslabuje nebo nabourává?

PD: Tyhle obecné otázky byly přesně důvodem, proč jsme se pustily do akce Mokoša a proč jsme tam daly hlavy dohromady a pídily jsme se po podstatě ženství. Hodně tam padala témata mateřství, možnost dát život, podpora, slabost.

EL: Slabost v jakém smyslu?

PD: Umět si dovolit být slabá a nechat o sebe pečovat. Což si myslím, že je ta past, do které se i já sama chytám. Nebo když vidím kolem sebe své inspirující kamarádky a ženy, je to právě ta síla, jít za svojí myšlenkou, probojovat si to, za čím si jdu. Přesně to, o čem mluvila Blanka. Ale tím pádem potom mateme, protože budíme dojem, že jsme hrozně silné, všechno, co si umaneme, zvládneme a nikoho nepotřebujeme. Což je ale potom past sama na sebe.

ZA: Mě ještě k té otázce, kdy jste říkala, že byste chtěla vědět, co si myslíme, že nejvíc narušuje ženskou identitu, co je tím hlavním tématem, napadá: Vnímám, že je to to, co už tady bylo řečeno. Svoboda volby, zmatenost v možnostech, které nám jsou předkládány, a s tím spojená nejistota, podle jakého klíče se rozhodovat. A pro mě osobně bylo na Mokoše zásadní, že jsem slyšela, že i generace přede mnou prožívaly tu podobnou nejistotu. A že právě tahle nejistota je průvodním symptomem jakéhosi dospívání.

EL: Věnujme poslední minuty pořadu ještě samotnému kurzu. Ve vašem informačním letáčku jsem si přečetla, že: „Kurz zve k navázání zpřetrhaných nitek ženské moudrosti, sbírání střípků babských rad, vzájemnému naslouchání, vnímání a respektování každého ženského věku, k učení se od druhých i od sebe samé pohledem zpět a vpřed.“ Když je řeč o té ženské moudrosti, nechcete nás obohatit nějakou vzpomínkou? Myslím tím nějakou konkrétní babskou radou, moudrostí, která vykrystalizovala právě v Mokoše?

PD: No, ony to jsou právě dva dny, co jsme měly schůzku na ročník Mokoši 2009. A řekly jsme si, že bychom si vlastně chtěly povědět naše babské rady. Nevím, jestli to bude tím duchovním slovem na závěr, které by mělo zaznít, protože například babská rada, která se mi nejvíc v životě osvědčila a kterou mám od své babičky, je, že když večer nemůžete usnout, tak je dobré otočit si hlavu i s polštářem na druhou stranu. A mně to vždycky zabíralo, takže to můžu doporučit.

ZA: Já mám taky takovou zásadní životní radu. Když šlápnete na mořského ježka a máte pichláky v noze, tak je dobré potřít to rozmělněným listem z víkového stromu, který je vždy po ruce.

Kurz jde cestou konkrétních příběhů a osudů, ne obecných tvrzení

LE: Myslím, že v souvislosti s Mokošou se nabízí i otázka, nakolik si tento kurz může dělat nějaké léčebné, nebo dokonce i terapeutické ambice. Máte pocit, že může ženám v něčem pomoci, nebo je naopak varovat?

ZA: Kurz Mokoša neměl být psychoterapeutický. A my jsme si to i při přípravě tak definovaly. To jsou vody, do kterých se nechceme pouštět. Nikdo z nás neměl psychologické vzdělání. A nechceme tam otevřít něco, co by se nám třeba na kurzu nepovedlo uzavřít. A zároveň jsme si při přípravě definovaly slepé uličky nebo místa, kudy rozhodně nechceme jít.

Jedním z těchto míst bylo, že se nechceme vymezovat proti mužům. Předem jsme se toho bály, že jakmile se tam sesednou ženy, tak hlavním tématem bude, jak to s těma chlapama mají těžké. Při samotném kurzu nás ale hrozně překvapilo, jak málokdy se to tam otvíralo. A jak málokdy téma „muži“ na kurzu zaznívalo.

Třetí cestou, kterou jsme nechtěly jít, byla nějaká obecná tvrzení. Nechtěly jsme hledat obecné pravdy o mužství nebo o ženství. Chtěly jsme, aby opravdu nastalo sdílení individuálních osudů. A posledním tématem, kterým jsme se zabývaly a chtěly jsme, aby tam opravdu nenastalo, bylo, že budeme jenom tak plkat o životě, a to, musím říct, byla jedna z těch největších výzev, abychom to v tomto mantinelu udržely.

EL: Pokud někoho naše povídání zaujalo, kde se může dozvědět víc?

PD: Na webových stránkách kurzu, kde jsme sepsaly všechny babské rady z minulého ročníku. Zároveň je tam i pokus o sesbírání toho, co to vlastně je ženství a žena. Jsou tam také různé odkazy pro inspiraci. Filmy, knihy, co nás zaujaly a inspirovaly.

Kristýna Maková

Ráda píšu. Nadšeně sdílím. Mám ráda lidi s otevřeným srdcem. Miluju život, cesty, hudbu, filmy v originálním znění a hlas Jana Třísky ve filmech s Bebelem. Živí mě to, že mluvím s inspirativními lidmi a píšu. Kurzu Mokoša jsem se zúčastnila v létě 2014.