Babičky svým vnučkám přibližují rodinné vazby a kořeny, i vnučky je ale můžou mnohému naučit

Mokoša už několik let pořádá setkání maminek s dcerami. Na jednom z mezigeneračních setkání se ovšem zrodila i myšlenka společně tráveného času pro babičky s vnučkami. O tom, jaký to má všechno smysl, a proč je to tak důležité, vyprávěla jedna z autorek kurzu – Danka Hrbáčová:

Setkání babiček s vnučkami je v mnohém specifické. Díky tomuto spojení můžou babičky svým vnučkám předat poznání kořenů, a to z první ruky. To samé můžou udělat i dědečkové pro vnuky. Předat jim kořeny, posílit v nich vědomí toho, odkud pocházejí, odkud pocházíme. Tahle kontinuita mezi generacemi prarodičů a vnoučat je něco, co nám v posledních desetiletích schází. Rodiny se rozdělily.

Často o tom mluvím i se svými dcerami. Díky nim jsem si uvědomila, jak je důležité znát v daleko větší míře své kořeny, porozumět tomu, jak nás to ovlivňuje a jak správně předávat to, jaká by měla být role ženy v rodině i obecně. Chybí kontinuita se „starými“ časy a vzpomínkové vyprávění babiček. Ano, existují moderní příběhy a pohádky, ale děti stále milují babiččino vyprávění. A obzvlášť pro holčičky, které jsou ve věku, kdy se jejich tělo – a nejen to – začíná otevírat ženství, je důležité, aby tu byl někdo, kdo jim řekne, jaké to bude. Bez toho, aniž by v tom byl ten výchovný rodičovský prvek, takové to: Musíme si popovídat, protože…

Spojení s kořeny předávané pomocí příběhů: Babičko, vyprávěj…

Babička může své vnučce vyprávět i příběhy z dob, kdy byla v jejím věku. Jaké to pro ni bylo, když dostala první pusu, jak řešila, když měla ve škole problémy s ostatními holkami. To jsou příběhy, které děti rády slyší.

Naše dcery a synové zůstali často tam, kde studovali a poznali svého životního partnera. To je i můj případ. Jedna z mých dcer žije s rodinou v Berouně. Dělí nás stovky kilometrů. S vnoučaty se tedy vídám jednou nebo dvakrát za čtvrt roku. A to, že můžeme strávit víkend jenom spolu, je nejen pro mě, ale i pro vnoučata hodně důležité. Babička by měla být tou, která nehodnotí, nesoudí, povídá si s nimi, má na ně čas. A být takovou je hodně těžké.  Babička může pomoct vyřešit na základě svých zkušeností a nadhledu něco, co vnučky třeba ani neřekly mamince, ať už z pocitu studu, nebo pro to, že na to nebyl v běžném životě prostor. Vnímám to tak, že babička může v těchto situacích být i v roli spojovatele nebo pomocníka, může poskytnout jiný úhel pohledu.

V čem se takové setkání babiček a vnuček liší od toho, když přijede vnučka za babičkou a dědečkem na prázdniny?

Rozdíl je v absenci mužského elementu. Je to takové „mezi námi děvčaty“, prostě ryze ženské. Dědečkové mohou témata uchopit z mužského hlediska, někdy můžou i babičky brzdit a žádat, ať některé věci vnučkám nevyprávějí. A tak babička raději mlčí. A to je velká škoda.

A během takového setkání můžou i babičky zažít něco, na co samy dřív neměly prostor. Když si vzpomenu na svou babičku, když byla ve věku, ve kterém jsem teď já… tehdy se ženy kolem šedesátky prakticky loučily se životem. Dnes jsou mnohé babičky aktivní, stále ještě pracují, nechtějí to ještě zabalit. Znamená to ale i to, že nemají na vnoučata tolik času. A tenhle prostor jsme chtěly pomoct vytvořit. Je to příležitost se s vnučkou víc sblížit, předat jí i některé praktické znalosti, strávit společně čas a pohrát si spolu tak, jak si nikdy nehrály, třeba i v kolektivu. Když spolu tráví čas, jsou často jedna na jednu, nebo jsou spolu se dvěma vnoučaty. Ale dětí a babiček okolo většinou nebývá víc. Vnučky tak můžou poznat babičku i jinak, zjistit, že i ona si umí hrát a blbnout a od srdce se zasmát. Uvolnit se a bavit se.

Tohle setkání není určeno jen pro to, aby babičky něco předaly svým vnučkám. Můžou od nich i mnohé získat, je to tak?
Ano. Sama pracuju jako lektorka. Během kurzů zjišťuju, kolik se moje generace učí od té mladé – nadhled, nebrat všechno vážně, umět žít teď a tady, umět si také říct o některé věci. Vnučky můžou pomoct svým babičkám i prakticky, třeba s technologiemi. A ukázat jim, že to není tak složité, jak si leckdy představují. Znám to sama na sobě. Jsou věci, se kterými zápasím, a pak přijde moje desetiletá vnučka a je to raz-dva-tři hotovo. Vnučky můžou svým babičkám pomoct v mnoha věcech překonat i přehnaný ostych a opatrnost.

Důležité je nejen setkání babiček s vnučkami, ale i sdílení mezi babičkami, a to, co můžou vnučkám ukázat a předat díky společenství dalších žen

Babičky si mezi sebou také můžou předat cenné rady. I tohle setkání je důležité. Popovídat si o tématech, jako: Jaké je to fungovat jako vzdálená babička? Jak řešit praktické situace, jako to, že moje děti přešly na vegetariánství a už nechtějí jíst svíčkovou, kterou pro ně vždycky s láskou babičky připravovaly. I takovéhle zdánlivé banality.

Někdy to ale můžou být témata, se kterými vám neporadí nikdo jiný než ten, kdo s nimi má sám zkušenost. Třeba to, jaké je to být nevlastní babičkou. A jaký vztah mají babičky k vnoučatům, pro která tak nejsou pravou babičkou. Sama tuhle situaci znám a můžu říct, že ze svého pohledu necítím rozdíl mezi vlastními a nevlastními vnoučaty. Naopak, s nevlastní vnučkou se vídám ještě častěji, než s vlastními vnoučaty. Některé babičky zase můžou řešit, jak se chovat v situaci, kdy se jim nelíbí, jak jejich děti vychovávají své děti, jejich vnoučata. Zda je to něco, co by měli řešit. Jak o tom mluvit. A tak dále. Témat je hodně.

Vnučky můžou pomoct svým babičkám i vrátit se na chvíli do doby, kdy ony samy byly v jejich věku. A třeba se i rozpomenout na radost, kterou uměly prožívat úplně jinak.

Ano. Při tomhle setkání by si babičky měly užít společný čas s vnučkami. Ale také by jim to mělo pomoct uvědomit si svou roli, kým by jako babičky měly a chtěly být. Babička by neměla být vychovatelem, ale spíš důvěrníkem a průvodcem. U těch starších holčiček pak může fungovat i jako „mediátor“, když to začne v pubertě skřípat. Role babičky může být různorodá. O co jde ale především, je posílit vztah babičky s vnučkou.

Kristýna Maková

Ráda píšu. Nadšeně sdílím. Mám ráda lidi s otevřeným srdcem. Miluju život, cesty, hudbu, filmy v originálním znění a hlas Jana Třísky ve filmech s Bebelem. Živí mě to, že mluvím s inspirativními lidmi a píšu. Kurzu Mokoša jsem se zúčastnila v létě 2014.